Tohle byla hodně dlouhé noc… Ve snech mě chtěli zabít tolika způsoby, že si je ani všechny nedokážu plně vybavit. Nemohl jsem se z té šílenosti ani probudit, jen si pamatuju, jak jsem s sebou házel na posteli a několikrát se praštil o zeď. Taky si vzpomínám na příšerně bolestivé křeče v koleni. Takhle nějak vypadá jedna z mých epických nocí.
Po probuzení jsem sice rád, že jsem vzhůru, ale tu radost pak vystřídá další pocit. Jak to jen popsat… Je to jako mít obří černou díru uvnitř těla, která má strašný hlad a požírá vše kolem sebe. Zároveň je to ale totální prázdno, které nejde nijak odstranit. Člověk se cítí sám, a že se všechno kolem něj hroutí. Ať se chytne čehokoliv, postupně se mu to rozpadne pod rukama a nakonec skončí tváří na zemi - celý pokrytý prachem, propocený, s rychle tlukoucím srdcem a osamělý - s troskami všeho ze svého života kolem sebe. Řvát, nadávat, brečet,… Je naprosto marné. Nikdy to nezmizí. Může se to jen na chvilku skrýt, aby se to potom objevilo jen větší a silnější a snažilo se to člověka kompletně pohltit. Nic na to nezabírá. Absolutně nic.
No comments:
Post a Comment