Pocit, že se konečně můžu usmívat, je osvobozující. Je to hrozně zvláštní. Myslel jsem, že jsem úplně na dně sil a už nemůžu dál. A v ten moment se jak když odnikud vynořili lidé. Lidé, kteří mi pomohli a ujišťovali se, že všechno bude v pořádku, že já budu v pořádku. Řekli, že tu vždycky budou pro mě. Byl to jako zázračný lék, kdy slzy úlevy smyly všechnu bolest a zahojily všechny rány všech let. Na tomhle světě existuje někdo, komu bych chyběl, někdo, kdo si beze mě nedokáže představit svůj život. Všechna ta slova pro mě moc znamenala. Tolik štěstí, které jako kdyby nemělo nikdy skončit.
To, co mi chybí a došlo mi to až v momentě, kdy jsem se díval na seriál... Ano, je to trapné. Musím se podívat na seriál, aby mi došlo, co je špatně a mělo by se zlepšit... Volnost. Pamatuju si sebe, jako nezkrotný a nezávislý živel, který nemůže nikdo zastavit. Dělal jsem si, co jsem chtěl a přinášelo mi to ještě víc radosti. Ta volnost mi byla vším. Myslím, že je čas ji získat zpátky. Teď je půl dvanácté v noci, ale... Co s tím začít hned od zítra? Krůček za krůčkem, dokud si ji nedobudu zpátky.
Kdybys mě jen slyšel. Kdybys mě teď viděl. Smál by ses, že tohle je to, o co ses celou dobu snažil. Doufám, že ze mě máš aspoň trochu radost. Už se neschovávám v koutě, protože jdu úplně jinou cestou. Potkávám na ní ty, co ubližují, ale už se jim umím postavit. Nejsem jejich hračka, ani majetek.
No comments:
Post a Comment